Kdo to pozná, kdo to ví, co je to moudrost a co je to bláznovství...

Nightmare / Příběh 2.

30. srpna 2009 v 17:36 | nigrans |  my literary production
Přepsaná verze.

Probudím se s bolestí hlavy. Dnes se mám hlásit u "šéfa" říkal, že má pro mě nějakou prácičku za slušný prachy. Je je slizkej jak had, ale dobře platí. Tak proč ne. Prachy dochází a nechci přijít o tenhle bejvák. Pravda, nestojí za nic, ale furt lepší než se válet někde pod mostem jako nějaký ztroskotanec.
Vstanu s úmyslem jít do koupelny, ale prudká bolest v hlavě mě zas posadí do postele. Znovu se zvednu ale tentokrát dám bacha, abych neskončil zas na prdeli. Dopadnu na dveře koupelny a pomalu je otevřu, nechci se skácet na zem jak mrtvola. Stoupnu si nad mísu, která nemá ani prkýnko takže se nemusím obtěžovat se zvedáním, a rukou se zapřu o zeď. Ulevím si. Spláchnu a stoupnu si před umyvadlo, pustím vodu a strčím pod proud ledový vody prvně ruce, a pak celou hlavu, tupá bolest způsobená studenou vodou mě postaví trochu na nohy .
Když cítím, že mi hlava znecitlivěla, zavřu kohoutek a hlavu si utřu do ručníku zavěšeného na staré trubce. Odhodím ho zpět na tu starou trubku, nezachytí se a spadne na zem. Nechám to plavat, opřu se rukama o umyvadlo, podívám se do zrcadla, prohrábnu si vlasy a vydám se zas "skrz" dveře, ven z koupelny.
V pokoji na sebe něco hodím a vyjdu ven z bytu, zamknu, nechci ulehčovat práci zlodějům, na to sem, až moc háklivej. Strčím klíč do třetího zámku, otočím s ním a vytáhnu ho. Vydám se dolů po schodišti do přízemí, kde si to namířím k starým dveřím, který se zavrzáním otevřu. Ruce schovám do kabátu a vydám se směrem k Nightmare, "klubu bez zábran".
Měl bych tam prý vyzvednout nějaký "věci" pro slizouna. Zajímalo by mě, co to zas bude, ale nechám to plavat. Můj mozek je ještě zmrzlej a ten pocit se mi líbí.
Stojím před klubem pul hoďky, než se rozhoupu, típnu marlborku a vkročím dovnitř, podle očekávání ani noha, až na chlápka, co sedí u baru. Chvíli s ním pokecám, zeptám se ho, kde je to, co mám doručit. Chvíli na mě tak kouká, pak z něj vypadne, že už nic není, protože ho můj "šéf" prý zklamal, a proto teď má větší starosti s krysami na skládce než s věcí, co jsem mu měl předat.
Zmínil se, že mu odpadl barman a jestli bych to teda za něj nevzal, řekl jsem, proč by ne.

K baru zasedla nějaká ženská a hned mi naznačila že chce něco sytýho. Nalil jsem ji tedy v podstatě čistej lih, Vychrstla to do sebe jakoby nic, chvíli se porozhlížela a pak někam zapadla s nějakým chlápkem.
Mě zatím zavolal nový boss, že prý to tu mám chvilku sám pohlídat. Řekl jsem si proč ne. Všichni už byly v lihu a ti co ještě nespaly z toho jak se zlili, tak se stejně váleli na zemi a užívali si jak to jen šlo. Bude to k zblití tady vytírat.

Zrovna jsem uklízel bar když někdo zatloukl na dveře. Dveře se otřásly pod údery nečekané síly, div nepovolili v pantech. A znova. A znova. Ten člověk byl zkrátka neodbytnej. Odhodlal jsem se a došel ke dveřím.
Odemčel jsem. Dveře prudce rozrazil namakanej típek v klobouku a kabátě. Uchopil mě svýma hnátama, zvedl do vzduchu a hodil přes půlku baru.

Probudil sem se a nechápal, co se děje, kde to jsem. Ruce, nohy svázané řetězy. Zavěšen na ve vzduchu jako králík čekající na stáhnutí z kůže. Pokouším si uvolnit pouta, ale bylo to na hovno, takový kusy železa nepovolí ani stářím, jen se mi ještě víc zaryli do zápěstí. Vyčerpaně jsem svěsil hlavu. Byl jsem v pasti, bezmocný, ten pocit nesnáším.
Dveře přede mnou se otevřely. Stál v nich nějaký chlápek s noži. Přešel ke mně a položil si své "nádobíčko" na z půlky shnilý stůl vedle mě. Pozoroval jsem to s narůstající strachem. Sevřel se mi žaludek.
Chlápek mě čapl a přesunul do prostřed místnosti. Ted, už sem byl ten králík. Začal si brousit nože.
-
Řev se ozýval po celé místnosti a já si jen stěží, už uvědomoval, že jsem jeho vlastníkem. Chlápek mi právě stahoval kůži na nohou a já myslel, že je to můj konec.

Probudil jsem se z bezvědomí, do kterého jsem upadl, když pokračoval druhou nohou. Podíval jsem se dolů na své nohy. Rozbrečel jsem se. Pocit bezmocnosti mě zcela pohltil. Svěsil jsem se zmoženě, zápěstí jsem měl, už celé odřené od neustálých pokusů osvobodit se.
Moje nohy vypadali jako bych je strčil pod brusku, krev a špína se mi na nich mísila, ale bude hůř. Až mi začnou hnít a on, bude pokračovat?

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.